VK AGEL Prostějov

Aktuálně

24.05.2012
Kapitánka Solange Soares: Všechny komplikace jsme dokázaly překonat díky práci a výbornému kolektivu

Zatímco hráčský kádr VK Prostějov se každým rokem dost obměňuje, ona stále zůstává. Kapitánka Solange Soaresová je jedinou volejbalistkou, která v našem klubu strávila celých pět let od jeho vzniku a podílela se na všech dosažených úspěších za tuto poměrně dlouhou dobu. Vzhledem ke svým herním a především lidským kvalitám se postupně stala nejoblíbenější plejerkou většiny fanoušků, tmelitelkou kolektivu, přirozenou vůdkyní i spojkou mezi oddílovým vedením a šatnou. Proto je určitě dobrou zprávou, že brazilská univerzálka či smečařka s přezdívkou Soli na Hané minimálně další jednu sezónu ještě zůstane.

Můžeš se na úvod ohlédnout za nedávno skončeným ročníkem 2011/12?
„Tak vynikající sezóna, jaká byla ta předchozí, se těžko opakuje. Navíc tento soutěžní ročník se hned od začátku vyvíjel dost složitě tím, že kvůli reprezentačním povinnostem tým dlouho nebyl pohromadě a navíc v něm během první půlky sezóny došlo k dalším změnám. V Champions League se nám pak dlouho nedařilo, musely jsme překonávat tlak zevnitř i zvenku. Přitom jsme věděly, že potenciál předvádět kvalitní volejbal máme, jen potřebujeme nějaký čas dát se společně do kupy a sehrát. Bohužel právě čas jsme neměly a s porážkami v Lize mistryň rostla nespokojenost veřejnosti, což na jednu stranu chápu, protože lidi chtějí od nás vidět to nejlepší vždycky co nejdříve. Byly jsme proto smutné, že fanouškům ani sobě neděláme radost, na druhou stranu jsme věřily, že ke svému hernímu maximu postupně dojdeme.“
Skutečně jste nepodléhaly malomyslnosti?
„Určite ně. Letos nabrání potřebné formy vzhledem k objektivním okolnostem prostě déle trvalo, naštěstí ještě nebylo úplně pozdě. Jakmile si koncepce hry s novými děvčaty sedla, šly naše výkony nahoru a na poslední chvíli jsme vítězstvím nad Kazaní zachránily postup do play off Champions League. Sice je pravda, že soupeř nedorazil kompletní, ale to byla věc Dynama a ne naše. Navíc pokud bychom se samy nezvedly do vyšší volejbalové kvality, ani oslabenou Kazaň bychom neporazily. Takhle jsme překonaly hodně složité období a získaly určitou tvář jak herní, tak týmovou. Díky tomu se nám pak podařilo splnit všechny další cíle ziskem Českého i Česko-slovenského poháru a titulem v extralize. Tohle je rozhodující a všem, kteří nám drželi palce a pořád věřili, moc děkujeme.“
Čemu nejvíc jste vděčily za to, že účast v evropské soutěži a následně celá sezóna neskončila neúspěchem?
„Ukázaly jsme, že dokážeme zabojovat v kritických okamžicích a umíme se poprat s těžkou situací tím, jak táhneme za jeden provaz. I přes veškeré komplikace jsme dosáhly na stanovené mety, s čímž můžeme být my stejně jako klub včetně jeho partnerů a příznivců spokojeni. Pokud jsme všichni společně překonali takhle náročnou sezónu, určitě nás to nějakým způsobem zocelilo i připravilo čelit dalšímu velkému tlaku v budoucnu. Ten nápor rozhodně nebude menší, neboť chod celého klubu stojí spoustu peněz a vynaložené prostředky je nutné vyvážit dosaženými úspěchy. Tohle my hráčky dobře víme, důvěru v nás vkládanou se neustále snažíme splácet.“
Uplynulý rok byl specifický neplánovanými korekturami v kádru. Co mančaft zasáhlo nejcitelněji?
„Nejsložitější hráčskou změnou během rozjeté sezóny byla ta na postu přihrávající smečařky, což je hodně citlivá pozice pro hru celé sestavy. Lehké však není dát družstvo dohromady ani po přesunech na jiných postech, zvlášť když se vymění nahrávačka a s několika novými parťačkami může začít pracovat na souhře až od konce září či ještě později. Podstatné bylo, že jsme vzdor problémům nikdy nic nevzdávaly, naopak tam pořád byla víra, že nám to spolu půjde. Což se nakonec potvrdilo. Jako vnitřně soudržný kolektiv jsme se nenechaly semlít okolním tlakem, v tom bych viděla naši největší sílu.“
Odváděly jednotlivé hráčky, na co měly?
„Všechny holky zaslouží ocenit za to, jakými jsou profesionálkami. Celý rok makaly na doraz a za každé situace se snažily odvést naprosté maximum, byť to na hřišti někdy šlo lépe a jindy hůře. Super věc je, nakolik jednotný, pospolu držící a bezproblémový tým tvoříme. Díky tomu se veškeré obtíže překonávají snáz, než kdybychom si vzájemně tolik nerozuměly. Samozřejmě každou z nás potkaly v průběhu sezóny výkonnostní výkyvy, ale to je normální. A zásluhou velké vyrovnanosti kádru, tím pádem skvělé zastupitelnosti na jednotlivých postech se dalo kolísání formy u jednotlivkyň bez větších potíží řešit. Takhle vyrovnanou hráčskou dvanáctku, jakou jsme měly letos my, jsem viděla snad jen u mužské reprezentace Brazílie. V současnosti je zvykem mít šest až osm těch lepších, za nimiž je zbytek pouze do počtu. V našem případě to tímhle způsobem nikdy nefungovalo a v uplynulém ročníku byla vyrovnanost mančaftu největší ze všech pěti let, co v Prostějově působím. Trenér pak může nasadit v podstatě kohokoliv a družstvo v různém složení vždy šlape, což je značná výhoda.“
Jak hodnotíš své výkony?
„Sama se sebou nikdy spokojená nejsem. (smích) Samozřejmě vždycky chci a snažím se hrát co nejlépe, pokaždé dávám do utkání maximum a bojuji ze všech sil. Zároveň to však vnímám tak, že se člověk nesmí uspokojit, protože by následně mohl přestat pracovat na své nejvyšší úrovni. Navíc volejbal je hrozně rozmanitý sport s tolika různými aspekty, v nichž se lze pořád zlepšovat, že se každý může de facto celý život v tom kterém ohledu zkvalitňovat téměř do nekonečna.“
Vnímáš své kapitánství jako něco hodně důležitého?
„Nic se nesmí přeceňovat ani podceňovat. Osobně se snažím kolektivu pomáhat nejen herně, ale coby kapitánka i po stránce jeho stmelování. Třeba před zápasem s Kazaní jsem holky vzala do šatny a tam jasně řekla, že se prostě musíme dát společně do kupy tak, abychom rozhodující bitvu zvládly. Takové hecování je moc důležité a když následně vidíte, že opravdu pomohlo, máte velkou radost, i když jen střídáte jako já z pozice náhradnice. V kolektivním sportu je tým vždycky mnohem podstatnější než jednotlivec a tím se dlouhodobě řídím. Moje role možná není jednoduchá, ale už jsem si na ni zvykla a nemám s tím žádný problém. Každý na lavičce by měl být schopný povzbudit ty, co právě hrají. Vždyť v současném sportu je sedmdesát procent psychika a třicet procent technika, takže vzájemná podpora uvnitř družstva hraje klíčovou úlohu.“
Vybavíš si nejtěžší a nejhezčí momenty nedávno uzavřené sezóny?
„Dobře po těle mi nebylo v té počáteční fázi sezóny, kdy jsme všechny moc chtěly, abychom volejbalově fungovaly lépe, jenže ono to nešlo. Trpěla jsem tím hlavně kvůli všem lidem, kteří nám přáli a mrzelo je, že nehrajeme zdaleka ideálně. Naopak krásné pocity jsem zažívala, jakmile se nám krizi poctivou prací dařilo překonávat a vítězstvím nad Kazaní přišel ten potřebný výsledkový zlom. Potom už jsme většinou dokázaly odvést své maximum, tím pádem z nás mohli mít fandové radost.“
Zůstaneš nadále věrná oddílu VK AGEL?
„Vypadá to, že ještě jeden rok to se mnou budete muset vydržet. (smích) V životě mám ráda klid a pohodu, což tady v Prostějově platí na sto procent díky lidem, kteří zdejší volejbal dělají a starají se o něj. Vedení klubu pracuje čistým způsobem v tom smyslu, že pokaždé splní to, co slíbí. A taková je i moje životní filozofie, proto jsem tady tak moc ráda. Mnoho jiných volejbalových i jiných sportovních oddílů v různých koutech světa naslibuje hory doly, klidně i lže a skutek utek. Mám spoustu kamarádek a známých, které na tenhle způsob jednání naletěly a procházejí kvůli tomu velkými osobními problémy. VK Prostějov je naštěstí ze všech hledisek spolehlivý a seriózní klub, proto bych s ním měla podepsat novou smlouvu a dál odvádět v jeho službách svůj díl práce. Odcházet jinam nemám žádný důvod.“