O volejbalu, Aleši Dočkalovi, Lence Koblerové, Jindrovi Němečkovi a jednom krátkém videu

22.05.2013 | Každý milovník sportu pod vysokou sítí má své důvody, proč ho právě tato hra přitahuje. Ona je to nejen hra chytrá, nepostrádající taktické a strategické plánování, ale též hra estetická. Je to poměrně čistý sport a když jej hraje výběr hezkých dívek, přiláká to k televizi či do sportovní haly nejednoho zástupce silnějšího pohlaví, který třeba - paradoxně - nikdy volejbalový míč nedržel v ruce. (Pokud tedy nepřiletěl na tribunu z nepřesného příjmu a on jej tak před zraky několika stovek diváků nevracel zpět).

I pro mě se stal volejbal srdeční záležitostí a shodou pro mě vděčných okolností se stal i mým živitelem. Ač mi leze někdy krkem a chci se vším praštit, časem se opět vrátí setrvalý stav. Který vlastně prožívám i nyní. A tak s klidným pocitem mohu říct, že na volejbale mě přitahuje i to, že je plný příběhů.
Jeden z nich se udál na videu, které předkládáme pod tímto článkem. Je krásné, že na několikasekundovém spotu každý vidí něco jiného. Nezasvěcený divák po shlédnutí titulku a videa zjistí to hlavní: závěrečný míč velkolepé jízdy prostějovských žákyň za druhým titulem v řadě na Mistrovství ČR.
Příběh se však může psát i jinak. Podívají se na něj rodiče hrdinek tohoto videa. Opomenu-li přirozenou radost a hrdost každého rodiče, jistě tam bude i pocit zadostiučinění z výchovy své ratolesti k zodpovědnosti, která přispěla ke sportovní úrovni, co vyhrála tuto trofej. Ty oběti, to dojíždění na tréninky i ta finanční podpora… Pocit rodiče musí být blažený.
Jistě se na video podívají i jeho aktérky. Opět si mohu dopřát jen úvahu, co pro ně bude znamenat. Euforie bude ještě dlouho zalévat duši mladého člověka, když v nejbližší době video znovu a znovu prohlédne. Co ale za rok? Asi si to idealizuji, ale možná půjde o něco takového, jako když se mi podaří ucítit vůni jídla, co jsem míval zamlada, a teď se k němu nedostanu. Okamžitě vytane na mysl ta příjemná vzpomínka, nemůže to být přece jiné!
Já však prožívám svůj vlastní příběh. Když sleduji video, pozoruji tři hlavní dospělé aktéry tohoto snímku. Jindra Němeček (kameraman), Lenka Koblerová (hlavní trenérka) a Aleš Dočkal (její asistent). Shodou okolností tito tři byli na soupisce družstva Klepet, které před patnácti lety patřilo ke špičce místního amatérského volejbalu. Mnozí hráči tohoto družstva se do něj dostali až po skončení jejich aktivní výkonnostní činnosti. Družstvo jak slavně hrálo, tak méně slavně skončilo. Škoda té trpké vzpomínky, kterou někteří z nich mají. Možná se však těm třem chtěl volejbalový bůh revanšovat tím, že příběh neukončí… a svolá je zase k sobě.
Jindra už nějakou dobu v oddílu VK působí a jistě ho naplňuje jak trenérská, tak i podpůrná činnost. Lenka se vrátila nakonec k tomu, co vystudovala, a zpečetila to nejsladší možnou tečkou. Kéž by každý absolvent tělovýchovné fakulty mohl prohlásit: jsem mistr republiky! Toho třetího si nechávám na závěr, on to celé spískal. Jeho hřmící hlas nahrávku bagrem do zóny IV ji doprovází slovem: „Dobře!“…, ten hlas mi přehrál na začátek smyčku mého příběhu. Aleš byl dvacet pět let extraligovým rozhodčím a patřil k těm nejlepším. Duo Dočkal – Dvořák zůstane pojmem ve volejbalovém svazu ještě pěkných pár let. I když po svém konci rozhodcovské kariéry vypadal odhodlaně, že volejbal už ne – vrátil se (i díky kvalitní osobnosti jeho kamarádky Lenky Koblerové) – a vyhrál. „Finis coronat opus! Závěr korunuje dílo.“ Tak snad ten volejbalový bůh zase neudělá tečku, ale opět jenom čárku. Všem třem bych to přál.

 Jan Zatloukal

Odkaz na avizované video: https://www.facebook.com/photo.php?v=602098303134409