Aleš Dočkal byl během utkání Agelek s Přerovem oceněn Českým volejbalovým svazem

29.10.2014 | Ten průběh bývá vždycky podobný. Z volejbalových databází se vyjedou ti, co v dané pololetí slaví kulaté a polokulaté narozeniny a k jejich příležitosti se zvažuje, zda oslavenec obdrží jednu z forem vyznamenání Českým volejbalovým svazem. Těch možností je spousta, směrnice Oceňování v ČVS je pěkně složitá.

Když letos v seznamu vyjelo i jméno Aleše Dočkala, tak jsem zbystřil. Tento návrh Komise společenského volejbalu Olomouckého krajského volejbalového svazu byl pro mě zajímavý nejen tím, že se jedná o Prostějováka (i když napůl, ovšem to posléze), ale jde zkrátka o kamaráda. Když jsme ocenění schvalovali, nebylo to věcí protekce, jen suchým hodnocením faktů.
Aleš začínal s volejbalem v Brně, kde byl sám výborným ligovým hráčem Zbrojovky Brno, klubu, jehož jméno má náboj i dnes. V době našeho vítězství na ME ve fotbale v roce 1976 se začínají psát i malé a skromné dějiny jednoho velmi kvalitního rozhodčího. Dost jsem váhal, jestli použít slovíčko úspěšného, nebo to mírně zprofanované kvalitní. Dalo by se říct, že našemu nedávnému oslavenci patří obě hodnocení, přesto se cítím povinován je rozlišovat. Jestli bych si měl totiž vybrat, jeho rozhodcovská dráha byla spíš kvalitní.
On se totiž nikdy nehnal za uznáním, za úspěchy, za velkou kariérou. Vždy se u něj v životě objevila nějaká brzda, ať rodina, která je pro něj vším, tak i povolání, kterému sloužil oddaně. To se pak na ty mezinárodní špičky stoupá hůř.
Ale zpátky k vejci, tedy začátku. Ač jsem zmínil začátek Alešova pískání v roce 1976, důležitý je podobný rok - 1986. To se totiž stává rozhodčím, který píská naši nejvyšší soutěž, tehdy ještě federální. A byl tam nejmladším arbitrem, to je dlužno podotknout. Je vidět, že étos brněnského volejbalu a také škola legendárního rozhodčího Poldy Jebáčka postavily slušný základ této mnohaleté kariéry.
Dovolím si odbočku, má duše jich je plná. Dalo by se to klasifikovat jako další díl ze seriálu: „Když se řekne ---, tak se mi vybaví …“ A na mou duši: když se řekne 1964, tak se mi vybaví Olympijské hry v Tokiu, kde byl volejbal poprvé představen jako olympijský sport. Do té doby se teprve do popředí světového zájmu dostával. Tato cesta nahoru se nás jó týkala, protože první mistrovství světa v roce 1949 se konalo v Praze a naše reprezentace obsadila 2. místo. V roce 1956 jsme se dokonce v Paříži stali poprvé mistry světa. Češi s Francouzi a Poláky byli u zrodu Mezinárodní volejbalové federace. Na těchto zmíněných olympijských hrách nás také jako sudí reprezentoval již vzpomínaný Alešův učitel Leopold Jebáček. Byl pověstný svým stylem, pro který bychom měli v dnešní době už menší pochopení, měl totiž tendenci komentovat svá rozhodnutí pro celou halu: „Odpískal jsem míč pro Vyškov, neboť hráč Šlapanic byl blokem v síti!“ atp. S odstupem doby jsem rád, že Aleš tento zvyk nepřijal, i když nepochybuji, že by to svým silným hlasem zvládl i v naší prostějovské hale.
A máme tu druhý díl ze seriálu „Když se řekne…“, neboť když se řekne rok 1986, vybaví se mi Alešův jedinečný článek „Jaké bude počasí“ v ročence Prostějovská odbíjená. Projevil se zde jako vystudovaný vojenský meteorolog. I když projevil… to se možná nedá říct. Když to teď čtu, je to jak zpověď starého skauta. Ale to nechám na Vás, článek je přílohou tohoto textu. Uzavřeme zkrátka rok 1986 posledním konstatováním, že se narodila jeho první krásná dcera Míša.
Když se hodnotí umělecká dráha folkařů, důležitým milníkem pro ně bývá rok 1989, tedy to, jak se se změnou poměrů vyrovnali ve své tvorbě. Řekl bych, že u našeho kamaráda Aleše žádná výrazná změna v dráze rozhodčího nenastala. Musím tedy jen kvitovat s uznáním, že se jako nevyhnutelná součást socialistického zřízení vyrovnal s perestrojkou i glasností, s jasným důkazem lásky se svou ženou totiž zplodili a v revolučním roce 1989 přivedli na svět neméně krásnou dceru Martinu.
Jelikož o více Alešových dcerách nevím, mohu se vrátit zpět k volejbalu. Drtivá část jeho dráhy je spojena s další legendou českého volejbalu a prostějovským rodákem Jirkou Dvořákem. Aleš coby brněnská náplava v Prostějově tvořil dvojici s člověkem, který se následně stal náplavou v Olomouci. Buď jak buď, ani jednoho neurazí, když je nazveme takovou prostějovskou dvojicí. V 90. letech neměla konkurenci. Kdykoliv hráči přišli do haly a viděli tyto dva, věděli, že o kvalitu pískání se nemusí strachovat.
Procestovali toho spoustu, každý se stal strejdou pro děti svého kolegy. Kdo nikdy nepískal vyšší soutěže, vězte, že mít svého stálého kolegu je k nezaplacení. Stačí se podívat na jeho gestiku, mimiku a posturiku, zkrátka řeč těla, a máte jasno. Víte dřív, co si myslí váš rozhodcovský kolega, než kdokoliv jiný v hale, a tím máte výhodu.
Nakonec to Aleš zapíchnul předčasně a přesto na vrcholu, když si odkroutil svou pětadvacátou sezónu v nejvyšší soutěži. K tomu je nutno dodat:
1. Zpočátku byl nejmladším rozhodčím mezi všemi.
2. Následně se stal nejdéle sloužícím rozhodčím v extralize.
3. Přesto nebyl nejstarší.
4. Ani jednou nesestoupil do nižší soutěže. A že je to možné, když blbě pískáte…
Zmínil jsem, že se Alešovi vyhnula mezinárodní kariéra, pokud pominu přátelská mezistátní utkání. A dovolím si tvrdit, že je to škoda. On zkrátka této hře rozumí a má ji perfektně přečtenou. Je to zvláštní, ale někdy to stačí. Pamatuji si, že nás jednou překvapilo, když se nás mladších kolegů ptal na znění jednoho pravidla. To není běžné, když se vás učitel ptá, protože neví. Tehdy jsme učinili ten nejpodstatnější závěr: i kdyby nakrásně některé pravidlo neznal, na empajru rozhodne situaci správně. Shrňme to tím klasickým slovním spojením – cit pro hru.
Tím by naše putování volejbalem mohlo skončit. On však po nedlouhé pauze do tohoto vlaku nastoupil znovu, když ho vyzvala jeho dlouholetá volejbalová kamarádka Lenka Koblerová, aby jí dělal asistenta trenéra v krajském výběru žákyň. Tuto volejbalovou ctnost si uhájil a souhlasil. Plody tohoto rozhodnutí sklízel s Lenkou v roce 2013, když své svěřenkyně dotlačili k vítězství na mistrovství ČR. Doteď si myslím, že tomu pomohl nejen Lenčin předpoklad být výbornou trenérkou, ale i charisma Aleše, které na holky působilo. „Dočky“, jak mu říkaly, je zfanatizoval, družstvo se objevovalo na sociálních sítích s pomalovanými obličeji v klubových barvách a vítězný míč mistrovství oběhl prostějovský volejbalový svět. Kéž by na takovou dvojici mělo štěstí více družstev mládeže.
Pro dnešek asi se vzpomínáním skončím, mám totiž strach, že za pět let na prahu jeho šedesátky budu muset psát znovu. Ale udělám to rád, zážitků by bylo spousta. Jsem rád za jeho specifický humor a líbí se mi, že si k němu nemusel pomáhat brněnským „hantecem“, který je sám o sobě vtipný, ale nikdy jsem jím Aleše neslyšel mluvit. Proto si vyberu jinou stránku Alešovy osobnosti: jeho záhadnou občasnou málomluvnost. Byli jsme v Rakousku na vysokohorské túře, šli kolem krásné přehrady a okolí ten den zahalila hustá mlha i hrozná zima. Přesto jsme se vydali dál. Chtěl jsem zjistit naše šance na zlepšení, tak jsem se tohoto vystudovaného meteorologa zeptal, jestli si myslí, že se to zlepší. (Doufal jsem v nějaké vědecké vysvětlení klimatických jevů, které spolehlivě zajistí roztrhání mlhy.) Odpověď byla více než lakonická: „Hm, nevím, možná…“
Tak já doufám, že až za pět let tu budu psát znovu, Aleš opět mezitím na chvíli naskočí do volejbalového vlaku a někomu zasáhne do života. Pravděpodobnost toho se snižuje, ale přesto platí to „dočkalovské“ možná…
Jan Zatloukal, předseda Olomouckého krajského volejbalového svazu.