VK Prostějov - volejbalový klub
VK Prostějov - Mistr ČR
VYHLEDAT:
Český volejbalový svaz FIVB CEV
Nejbližší zápasy A týmu
23.11.2017 17.00VK Prostějov - Fénix Brno
25.11.2017 16.00Liberec - VK Prostějov
30.11.2017 18.00Fénix Brno - VK Prostějov
02.12.2017 17.00VK Prostějov - Přerov
09.12.2017 17.00VK Prostějov - Šternberk
všechny zápasy
Město Prostějov Olomoucký kraj TK PLUS

FanShop
9x Mistryně České republiky
9x Vítězky Českého poháru
4x Vítězky Česko-Slovenského poháru
1x Vítězky Středoevropské ligy
Pravidelné účastnice Champions League
Tabulky
1VK Prostějov6600018:2494:34818
2VK UP Olomouc7510119:6587:47517
3TJ Ostrava7501118:8600:51816
4VK Dukla Liberec7411118:8601:49915
5VK Královo Pole7310313:14587:58811
6TJ Sokol Frýdek - Místek7300411:14513:5719
7PVK Olymp Praha6121211:13496:4788
8Volejbal Přerov710157:18513:5744
9TJ Sokol Šternberk710157:19485:6124
10Fénix Brno700071:21333:5460
facebook twitter youtube tvcom
Kalendář
Zápasy

Příští zápasy
Minulé zápasy
Facebook hráček
Anketa
Co říkáte na los volejbalistek VK Prostějov v Champions League 2017/18?

(1)
Skupina smrti jako obvykle, hůř to dopadnout nemohlo.
(4)
Strašně těžké, ale nic se nesmí vzdávat a je třeba bojovat.
()
Není to tak hrozné, se soupeři půjde vyrovnaně hrát.
()
Bez šance na vítězství, pozitivem jen možnost vidět giganty.

Gymnázium se sportovní přípravou ABC Cyklosport
FYZIO LINE TOPlist

Julie Kovářová v interview: O výjimečné atmosféře finále, problematické sezóně, radosti na konec, návratu do reprezentace i dalších věcech

18.05.2017 | Čtyři roky už diriguje obranu volejbalového družstva žen VK Prostějov, patří k jeho největším hráčským oporám. Zpočátku Agelky táhla pod dívčím jménem Julie Jášová, poté se vdala a nosí příjmení Kovářová. V hanáckém městě se zabydlela, před více než rokem si pořídila štěňátko, ze kterého je teď pořádně velký pes. Musela skousnout většinu času život bez manžela, jenž zůstal ve Švýcarsku, a tak během uplynulé sezóny obývala jednu domácnost s týmovou parťačkou Mareike Hindriksen. Předtím to jinak byla dlouho naprostá pohoda, neboť vékáčko suverénně sbíralo jednu národní trofej za druhou. Právě až v čerstvě skončeném ročníku nastaly trable, které vyvrcholily ztrátou Českého poháru. Následná mobilizace naštěstí přinesla efekt a favorit vše zachránil těsně i perně vydřeným titulem. Nejen o tom jsme si se sympatickou, věčně usměvavou a inteligentní Julčou popovídali.

Pátý finálový duel extraligy s Olomoucí, to byl opravdový sportovní thriller. Jak jsi ho prožívala?
„Bylo to úplně neuvěřitelné. Hrát poslední páté utkání rozhodující série o zlato na plných pět setů se nestává často, v případě Prostějova došlo k něčemu takovému úplně poprvé. A taky na nás bylo vidět, jak moc to prožíváme a že emoce projevujeme jasně nejvíc za všechny ty roky, co jsem tady. Po závěrečném vítězném balónu to byla fakt nádhera: vrhly jsme se s holkama na sebe, popadaly společně na zem a jen si užívaly ty krásné pocity. Je velký rozdíl vyhrávat jasně bez větších problémů, na hladké zápasy i celé série 3:0 si tady všichni tak nějak zvykli. Tentokrát jsme se však musely o mistrovský titul pořádně rvát jak samy se sebou, tak s kvalitním soupeřem. Herní potíže, zdravotní výpadky, silná Olomouc – to všechno se sečetlo a po těsné porážce v pohárovém finále jsme měly znovu namále. Tím větší radost i silnější emoce zavládly po těžce vybojovaném finále ligy. Prostě úžasné.“
Dokážeš si vybavit, co závěrečné střetnutí rozhodlo po herní stránce?
„Vůbec ne. Byla jsem v naprostém transu a jediné, co si pamatuju, že na úplný konec zkazily olomoucké hráčky dva servisy. Jinak absolutně netuším, co konkrétně se na hřišti dělo. Klíčové bylo, že po strašným způsobem ztracené koncovce čtvrtého setu jsme si před tiebreakem řekly, že to nemůžeme ztratit a že prostě neprohrajeme. Po tolika nezvládnutých tiebreacích za sebou jsme ten úplně poslední zkrátka musely urvat. Probíhalo tam velké hecování, abychom hrozně moc makaly jako jeden tým, šly za tím všechny společně. A skutečně se nám podařilo přesně takovým způsobem semknout. Důležité pak navíc bylo, že i přes rostoucí náskok jsme ani na chvilku nepolevily a maximálně dřely až do úplného závěru. Ztratit se dá cokoliv, jak jsme během sezóny mockrát ukázaly a zmíněná čtvrtá sada to jenom potvrdila. Naštěstí všechno dobře dopadlo.“
Logicky jste se měly po vyrovnání UP na 2:2 s ohledem na veškeré okolnosti spíš sesypat a podlehnout, leč stal se pravý opak. Čím si to vysvětluješ?
„Celá tahle sezóna neměla moc logiku. (smích) Proto by se vysvětlení asi hledalo složitě. Každopádně bych řekla, že náš letošní tým se hodně bál. Bylo vidět, jak citelně chyběla osobnost, která by to v nejtěžších okamžicích vzala na sebe a v útoku spolehlivě pokládala rozhodující míče na zem. Třeba zrovna Olomouc měla takovou přirozenou tahounku v Šeně. (Jana Napolitano Šenková – poznámka autora) Naštěstí v pátém finále a hlavně v tom závěrečném tiebreaku se fantasticky chytila Bára Gambová, která zakončením složila absolutně všechno, co se na ni zvedlo. Zachránila nás podobným stylem, jakým v minulém ročníku řádila Melissa Vargas. Když si vezmu všechny předchozí těžké zápasy, které šly do vyrovnaných koncovek, pamatuju si z nich jen vyděšené bílé obličeje s jasně čitelným výrazem já se bojím, nedávej mi balón. Správně by to mělo být naopak: dej mi míč, já to složím. Prostě jsme neměly natolik zkušený ani psychicky odolný mančaft.“
Co bys označila za klíčový faktor, že se deváté extraligové zlato v řadě povedlo pro Prostějov získat?
„Asi způsob, jakým jsme se v těch úplně nejsložitějších momentech přece jen dokázaly správně semknout, naplno zabrat. Přišlo to po porážce hned v úvodním finále doma, pak po prohře ve třetím utkání série venku, kdy mohla Olomouc ve své hale rozhodnout. A nakonec v úplném závěru rozhodujícího pátého zápasu. Dostaly jsme se přitom do hodně složité situace vinou řady zranění, sezónu jsme tak dohrávaly na strašně málo hráček. Naopak soupeř měl výhodu v širokém kádru, díky němuž mohl účinně střídat na všech postech. My jsme to zkrátka musely urvat silou v malém počtu. Takovou zdravotní kalamitu nepamatuju a tím víc máme všechny radost, že se ligu podařilo dotáhnout navzdory spoustě komplikací do úspěšného konce.“
Snažila ses ty osobně v průběhu roku i v závěru soutěže nějak pomáhat týmovým parťačkám, zvednout strádající kolektiv?
„Tohle je strašně těžké. Já poslední roky už vůbec netrpím nervozitou a tím pádem si ani nedokážu představit, co se v nervózním člověku odehrává. Potom vlastně nevím, co říct nebo poradit, když sama psychický problém nemám a zůstávám v pohodě. Samozřejmě se dá povzbuzovat, i po chybách spoluhráčky podpořit, v rámci možností je během zápasu trochu herně schovat, uklidňovat. Tohle všechno jsem se snažila dělat.“
Cítíš vyšší hodnotu získané trofeje vzhledem k nesmírně dramatickému vyvrcholení?
„Přesně tak. Letos je to opravdu těžce vydřený titul a úplný konec byl naprosto neuvěřitelný, člověk to má pořád v sobě. Měly jsme až slzy v očích, stejně jako soupeřky. My jsme brečely, ony brečely, což musel být zajímavý pohled. (smích) Podstatný rozdíl však spočíval v tom, že naše slzy byly štěstí a jejich smutku. Co jsem viděla okolo, trocha pláče potkala hodně lidí včetně některých členů našeho realizačního týmu. Prostě to byl úžasný boj, do kterého jsme daly všechno. A teď už můžeme jen umřít, protože jsme úplně hotové, všechny nás všechno bolí, skoro ani chodit nemůžeme. Na oslavě si možná dáme jedno pivo a okamžitě padneme. (směje se) No, tohle se snad nestane, protože oslavy tentokrát musí být veliké a stát za to.“
Loni jsi měla myšlenky na odchod z Prostějova, ale nakonec zůstala. Nelitovala jsi pak někdy během sezóny při mnoha problémech svého rozhodnutí?
„Absolutně ne, ani jednou a v žádném případě. Já si vždycky stojím za svými rozhodnutími a pokud jsem se tehdy rozhodla hrát tady dál, na jakékoliv litování ani pochyby potom nebyl prostor. A rozhodně bych si to nevyčítala ani v případě, že bychom titul nevybojovaly. Takhle se zlatou medailí na krku je to ale samozřejmě mnohem příjemnější.“ (úsměv)
Dá se uplynulý ročník hodnotit jako úspěšný?
„Sice jsme pořád měly nejvyšší finanční rozpočet v českých soutěžích žen, jenže se nepovedlo dát dohromady nijak moc silný tým a navíc jsme sezónu dokončovaly v opravdu špatném zdravotním stavu bez mnoha zraněných. Tím pádem jsme nad současnou Olomoucí za daných okolností nebyly papírově o moc výš, proto se vydřené finále i obhajoba dají považovat za úspěch. První polovina sezóny však úspěšná určitě nebyla.“
Jak ses v družstvu osobně cítila při zohlednění všech zmíněných potíží?
„Nemám si vůbec na co stěžovat, já jsem se cítila moc dobře. Hlavně jsem jediná hráčka z mančaftu, která za celý rok absolvovala úplně všechny tréninky. Nevynechala jsem ani jeden, žádná absence! Myslím, že by se vedení klubu ještě mělo zamyslet nad nějakými speciálními prémiemi. (velký smích) Musím zaklepat na dřevo, že jsem nebyla nemocná nebo zraněná, navíc se mě fakt netýkají ani žádné psychické problémy. Já si prostě užívám, že můžu vrcholově hrát volejbal, který mě pořád hrozně baví. A divácká atmosféra ve finále na třetí i čtvrtý zápas v Olomouci a hlavně na páté utkání v Prostějově, to bylo něco neuvěřitelného, v českém ženském volejbalu výjimečného. Je vidět, že lidi to při takhle dramatické vyrovnanosti baví. Jak se říká, všechno špatné – v našem případě horší letošní výkonnost – je pro něco dobré, což byla ta fantastická kulisa ze strany fanoušků. Navíc jsme našim příznivcům splnily přirozenou cestou přání, aby mohli mistrovský titul oslavit doma. S bonusem v podobě nádherných emocí po výsledku finálové série i rozhodujícího střetnutí 3:2. Co víc si vlastně přát?“ (opět se směje)
Po několika letech se vracíš do národní reprezentace. Proč?
„Poslední roky jsem si od nároďáku dala pauzu, protože jsem předtím bez pořádného oddechu byla dost unavená a chvílemi měla volejbalu plné zuby, což mi vadilo. Potřebovala jsem si odpočinout, vypnout hlavu, tím pádem byl logický krok vypustit repre. Teď jsem cítila, že je čas na návrat, byť jen částečný. Neabsolvuju totiž všechny akce až do konce září, neboť moje tělo jasně říká, že další tři měsíce v kuse by nedalo. Tudíž odehraju pouze v závěru května kvalifikaci o postup na mistrovství světa 2018. Těším se na trenéra Zdeňka Pommera, který mi pomáhal v začátcích, když jsem přišla do Slavie Praha. Reprezentovat jdu dost kvůli němu a pochopitelně i kvůli sobě, abych si zase vyzkoušela, jaké to je v českém dresu. Snad budu mít ještě síly, neboť příprava národního týmu běží už týden a musím tak naskočit do rozjetého vlaku. Každopádně se do repre nevracím jako nějaká hvězda, která by měla všechno odtáhnout nebo spasit. Od toho máme lepší hráčky.“
Dá se momentálně prozradit, co dál s tvým působením v Prostějově?
„Myslím, že v tuto chvíli se ještě nemá nic oficiálně prozrazovat. Tady se dlouho nevědělo, co bude příští sezónu v návaznosti na případný zisk titulu i následný start v kvalifikaci Champions League. Proto teď zatím nechci nic konkrétního říkat.“