Miroslav Čada: Titul není o mně nebo příchodu Karin s Klárou, je to výsledek společné kolektivní práce nás všech!

24.05.2022 | Ať chce nebo ne, silou své osobnosti i vůdčí rolí je jedním z hlavních strůjců volejbalových úspěchů VK Prostějov. Stačí zmínit fakt, že Miroslav Čada se před rokem vrátil na post hlavního trenéra, aby na konci sezóny 2021/22 dovedl ženský kolektiv hanáckého klubu k nečekanému zisku mistrovského titulu. V dnešní první části našeho bilančního interview se respektovaný kouč především ohlíží za tímto výjimečným počinem.

Jak s odstupem času vnímáte překvapivě dobyté zlato?
„Hned na začátek bych chtěl zdůraznit jednu podstatnou věc. Při různých hodnoceních sezóny se pořád dokola omílají témata Čada a jeho vítězný trenérský návrat i zimní příchod klíčových posil Šunderlíkové s Faltínovou. V čemž ale dost zapadají všichni ti další, co měli na našem úspěchu neméně důležitý podíl. To znamená úplně všechny hráčky, členové realizačního týmu, vedení klubu, jeho partneři i fanoušci. Že se znovu podařilo vystoupat až na extraligový vrchol, to nebylo jen o mně, přivedení Karin nebo přínosu Káji Fričové. Šlo o společnou zásluhu nás všech, o velké penzum odvedené práce. Která měla přispěním každého hlavu i patu a svou kvalitu, což potvrdil dosažený výsledek.“
Chcete někoho jmenovitě vyzdvihnout?
„Je potřeba vyjmenovat opravdu všechny. Povedlo se totiž pozvednout veškeré součásti práce okolo našeho A-týmu, v celém klubu. Obrovskou zásluhu na úrovni tréninkového procesu má Luboš Petráš s vydatnou pomocí Kuby Krčmaře, ale i dvou odborníků od naší mládeže Aleše Nováka se Zdeňkem Sklenářem, kteří se různým způsobem hodně zapojovali. Výborné kondiční vedení mají holky od Soli Soares, regeneraci velmi pozvedl nový masér Marek Roba a tak dále. Je to prostě komplexní servis vytvářený hráčkám, aby se mohly maximálně soustředit na volejbal a podávat co nejlepší výkony. Samozřejmě nesmím zapomenout na špičkové zázemí ze strany vedení klubu, bez čehož by to vůbec nešlo.“
Museli jste však překonat i složité časy, že?
„Určitě ano. V úvodní části ročníku, kdy Martina Michalíková skončila kvůli zdraví s vrcholovou kariérou a Gábina Kopáčová po jarní operaci achilovky dlouho nebyla ve formě, jsme se museli vyrovnávat s horší situací. Mančaft ale i přes problémy bojoval a klíčové bylo, že pravidelně porážel všechny soupeře ze spodní poloviny extraligové tabulky včetně Šelem Brno a Olympu Praha. I v menším počtu hráček měla příprava pořád svou kvalitu, dobře se trénovalo, bodovými zisky proti papírově slabším či srovnatelným celkům jsme stále drželi nejhůř páté místo průběžného pořadí. Byť se opakovaně nedařilo vyzrát na silná družstva nad námi. Hráčský kolektiv držela osa Simona Bajusz, Karolína Fričová, Raquel Löff a Adéla Stavinohová, k nim se přidávaly všechny ostatní jak bojovností, tak ohromnou pracovitostí. Holky samy cítily, že kolektiv má sílu a může něco dokázat, už tehdy tomu věřily. Ačkoliv nemohly vědět, že později přijdou Klára Faltínová s Karin Šunderlíkovou. Zkrátka chci říct, že jádro mančaftu bylo zdravé a pracovité, totéž realizační tým. Na čemž jsme stavěli a vybudovali následný úspěch. Zmínil bych ještě třeba obrovskou výhodu haly Národního sportovního centra, kde jsme našli nové domácí prostředí. A když potřebujeme například individuální tréninky, není problém je mít. Nebo přínos Zdendy Sklenáře s využitím moderních technologií pro přípravný proces děvčat i skautování soupeřů před stanovováním herní taktiky na zápasy. Vše fungovalo, a co úplně ne, to jsme se snažili vylepšit. Potom stačilo škrtnout zápalkou – a už se rozhořel ten prostějovský vítězný oheň! (smích) Překonali jsme potíže, abychom druhou polovinu sezóny i hlavně její závěr v play off zvládli naprosto výborně.“
Dá se říct, že letošní tým VK skutečně měl pověstný charakter?
„Přesně tak. Nejednou se stalo, že některé hráčce nevyšel optimálně trénink, načež jmenované opory si s ní v klidu promluvily ve stylu: Takhle by to nešlo, musíš víc zabrat. Bez jakýchkoliv pokynů od nás z realizáku, děvčata si tohle často řešila mezi sebou. Aby se nic nešidilo a společná práce měla úroveň i smysl. Přiznávám, že takto maximalisticky nastavené pracovní prostředí vycházející ze samotných hráček jsem v minulosti do téhle míry asi ještě nezažil. Proto před holkama klobouk dolů, s naším současným kolektivem je radost dělat.“
Dokončení příště!