08.12.2009 | Kterak fandové VK prožili dlouhý druhý den v Istanbulu
Sice se zpožděním, ale přece - a navíc velmi obsáhle - přinášíme dokončení zprávy předsedy Fanklubu VK Modřanská Prostějov Jana Zatloukala o istanbulském pobytu hanáckých příznivců volejbalu.

„Máme za sebou druhý den, z pohledu našeho cestovního itineráře ten podstatný, stěžejní a nezapomenutelný. Jeho první část byla věnována důkladnější prohlídce bikontinentálního Istanbulu, druhá část pak fandění při utkání Champions League našeho VK proti domácímu Fenerbahce.
Avšak zpátky k jitru. Moc jsem se na něj netěšil, protože bylo velmi blízko době, kdy jsem uléhal do postele. Přeci jen i první den byl náročný, spát se šlo později a navíc mě ze spánku rušil velký rámus na ulici. Po chvíli jsem to nemohl vydržet, tak jsem se šel podívat, kdo dělá takový kravál. Nikoho jsem neviděl, avšak z odrazu na protější budově jsem viděl notoricky známou postavu Peťu Feikeho, který se promenoval ve svém oblíbeném tílku před otevřeným oknem, držel v ruce pivo a měl řeči. Hned jsem toho chlapce měl zase o stupínek raději.
Na istanbulskou túru jsme vyrazili v devět hodin. Na hotelu zůstal náš noční rváč se silnicí léčící se ze svého zranění i z prodělaného šoku, a také manželé Monhartovi, kteří uvízli ve výtahu. Zbytek výpravy se přesunul místní tramvají ke své první mešitě. Ať se jedná o jakoukoliv mešitu, ta první má vždy největší kouzlo. Člověk se ocitne ve zcela jiném kostele, než je zvyklý. A pokud nic jiného, příjemný dojem na něj udělá domácké prostředí, jež cítí tím, že se po mešitě pohybuje v ponožkách po perských kobercích. Jeden z účastníků si uvědomil, že propříště na exkurze v mešitě jsou potřeba neděravé ponožky, jinak jsme s odíváním potíže neměli, ač Zuza vypadala ve své kapuci jako náhražce za šátek spíš jako Eskymačka.
Z mešity to bylo co by holubem dohodil k Egyptskému bazaru. Příměr k holubům není od věci, protože na této odhadem stometrové spojnici mezi oběma body jsou zmínění opeřenci jako doma a přítomné stánky s prodejem zrní napovídají, že jde o záměr. Egyptský bazar je první skutečné setkání s dennodenní kulturou Turecka. Tento nákupní dům je spojený zejména s prodejem různého koření a cukrovinek. Tomu také odpovídá všudypřítomná vůně. Zde jsem se znovu setkal s pověstnou tureckou dobrosrdečností, ale také s prvním smlouváním. Sice jsem v rámci Sportovního klubu K2 pro smlouvání cen žádaný, ale zde jsem si na domorodce nepřišel. Jednoho jsem přímo naštval, když jsem jeho bronzové šachy za 45 EUR ocenil na 35. Pohled, ve kterém byla vulgarita i rozloučení, jsem pochopil brzy. Na další smlouvání vedoucí k nákupu tří triček už jsem byl připraven a snižoval raději jen po jednotkách tureckých lir.
Z Egyptského bazaru jsme se přesouvali dál a po cestě se zastavili na pravém tureckém čaji i kávě, přičemž defaultně smradlavé jehněčí už do nás milý pouliční prodavač nedostal. Posezení u čaje bylo rozhodně úchvatné: výše štokrle, na kterém jsme seděli, byla kolem 35 centimetrů a i já při své výšce jsem se na něj lámal velmi těžko. To se nebavím o svém přibírání, kvůli němuž jsem měl strach, že ratanový nábytek můj nápor nevydrží. Z výše našich stoliček jsme sledovali pracovitého Turka, který přerovnával zelí ze zavazadlového prostoru svého auta do nějakého pytle. Tolik hlávek zelí jsme nikdy pohromadě neviděli. A výrobci tohoto modelu auta ani netušili, že jejich sedan pojme takové množství materiálu.
Cesta pokračovala dál a my v jedné z vitrín spatřili ošátkovanou přadlenu koberců. Nakukovali jsme, až se do této dílny nakonec dostali. Uvnitř se nás ujal ochotný majitel firmy, který vysvětloval některé zákonitosti výroby koberce. Nakonec nás turecký kamarád pozval nahoru na čaj a další povídání. Tehdy naše průvodkyně Jana upozornila, že všudypřítomná snaha něco prodat bude k vidění i zde. A nespletla se. Asi pět seběhlých domorodců házelo před námi koberce jeden za druhým a ukazovalo jejich přednosti. Majitel dílny zdůraznil, že pravý ručně dělaný koberec vypadá z jedné strany tmavěji, z druhé pak světleji. Nakonec došlo k vyhlášení taktiky majitele, že se bude ptát na každý kus, zda se nám líbí a uvažovali bychom o koupi, nebo jej schová. Jana měla pravdu, zase je tu prodej… Asi tehdy (už si ani v rámci mnoha událostí nepamatuji, kdy přesně) Marek nevím proč poradil prodavači, že já si chci jeden koupit. To jsem nikdy neřekl, koberců mám doma dost a pod kuchyňskou linkou žádný nepotřebuji. Marek chtěl říct něco ftipného a vybral si mě. To však bylo Turkovi jedno a už to do mě valil.
Jelikož nejsem hloupý chlapec, věděl jsem, že má taktika musí být neúprosná. Koberec stál 240 EUR, tak jsem řekl, že víc než stovku nedám a že vlastně ani víc nemám. Sice to nebyla pravda, ale to on netušil a já myslel, že se ho tím zbavím. Na mou protinabídku se usmál, ale zase si mlel to svoje v částkách začínajících na číslovce dva. Tehdy jsem plně pochopil, v čem spočívá smlouvání o cenu. Majitel kobercárny mi totiž řekl, že (přeneseně): Smlouvání je o tom, že snížení ceny znamená, jakoby mi někdo udělal obřízku a já po něm chci useknutí celého přirození. Velmi mě tento příměr pobavil, ale i tak jsem si šel sednout s odhodláním vybavení své kuchyně nerozšiřovat. Avšak byl to obchodník jak se patří, zželelo se mu prostějovského chlapce a zahrál na notu, které v mém uchu zněla uspokojivě: Dejte mi k té stovce ještě jedno EURO a koberec je váš. Tehdy ten obchod bude výhodný i pro mě. Tak jsem mu udělal radost a říkal si, že ji udělám i rodičům hezkým dárkem k Vánocům. To už jsem si však rozmyslel, neboť když se dívám na svůj nový koberec, uvědomuji si, že by mí rodiče nedocenili příběh se získáním tohoto předmětu spojený. Při odchodu z kobercárny mi ještě majitel podal ruku s tím, že jsem jeho best friend.
Obohaceni další zkušeností jsme si to šinuli dál. Na pořadu byla stará istanbulská cisterna – dnes již nefunkční – která kdysi sloužila jako zásobárna vody pro Istanbul. Podzemní aleje sloupů, pod nimi vodní zásoba s mnoha rybkami, to je při intimním osvětlení krásné odlehčení od tíhy velkoměsta. Z cisterny je to opravdu nedaleko od nejfotografovanější pamětihodnosti Istanbulu – Modré mešity. Tu jsme si zevnitř prohlédli až po obědě, protože necelých pět minut po vynoření z cisteren jsme již slyšeli z megafonů svolávání muezzinů k motlitbám. Poslech těchto zpěvů je téměř magický a pro toho, kdo jej na vlastní uši slyší prvně, je to velmi silný zážitek.
Modrá mešita nemá svůj název podle svého zevnějšku, na první pohled je to totiž standardní stavba svého druhu. Ovšem modrý vnitřek už odpověď na otázku kolem názvu podává dostatečně. Když jsme se na koberci v mešitě rozvalili, cítili jsme se velmi příjemně. Modrou barvu mnoho z nás má rádo, navíc koberec byl velmi jemný na dotek, posed i poleh. Poslední jmenovaná činnost, kterou se v této světoznámé mešitě jal dělat Peťa Feike, upadla v nemilost místní muslimské hlídačky ortodoxních zvyků. Ač neříkám, že vyvalení Peťova pupku bylo nějak žádoucí a pohledné, fakt, že skupina japonských turistek si prohlížela mešitu bez šátků a ostychu, nám přišlo nevhodné více. Japončice však napomenuty nebyly. Ke všemu se náš spolucestující David dostal až za ohrádku oddělující turisty od poctivě se modlících muslimů a mezi nimi pochodoval s kamerou a zcela nerušeným klidem. Jak nás Japonky překvapily, tak nás David šokoval a hlavně pobavil.
Odpoledne nás čekal ještě jeden zážitek – Velký bazar. Je to spletitá síť obchůdků pod jednou střechou, která v sobě nemá systém. Ke koupi jsou tu různé turecké artefakty, ale také všudypřítomné zlato. Z bazaru se smysluplně dostat je možné jedině stoupáním vzhůru, hledat jinou cestu úniku nemá cenu. Místní prodejci jsou velmi dobře informováni, naši národnost někteří poznali ještě dříve, než jsme promluvili. Když od nás slyšeli potvrzení, že pocházíme z Czech republic, okamžitě reagovali a začali se bavit o fotbalu a Barošovi. Jeden starší prodejce však při vyslechnutí místa našeho původu vystartoval s méně očekávaným kalibrem: Alexandrem Dubčekem. Turci opravdu umí překvapit, kdykoliv to člověk nejméně čeká.
Po nákupech nezbytných suvenýrů jsme se přesunuli do hotelu, abychom v 17.00 hodin vyrazili naším minibusem do asijské části Istanbulu, kde se mělo hrát dlouho očekávané utkání. Nemá cenu popisovat všechny cestovní peripetie tohoto přesunu, zmíním jen tu hlavní – cesta okolo patnácti kilometrů nám trvala dvě a půl hodiny. Tak velké zácpy jsou v Istanbulu, a to den co den. Ač jsme celou dobu jeli po tříproudé silnici, posouvali jsme se opravdu po malých kouscích. Zcela beznadějnou se jevila situace, kdy jsme se blížili k Bosporskému mostu spojujícímu Evropu s Asií. Tam se zahušťovala veškerá doprava a není se čemu divit, neboť na asijský kontinent v tomto městě vedou pouhé dva mosty. Nutno říct, že náš turecký řidič udělal před mostem ukázkovou myšku a dostal se na něj takovým způsobem, že to člověk musel ocenit.
K hale jsme dorazili asi pět minut před oficiálním začátkem zápasu. Jelikož pan řidič halu dokonale neznal, poslal nás sice po nějaké cestě, ale na jejím konci jsme se ocitli uprostřed tureckého běsnění přímo v kotli fanoušků Fenerbahce. Jeden z nich – mladý sympatický Turek - nám šel naproti a velmi ochotně i s úsměvem nás zavedl dlouhou oklikou k druhému vchodu do haly. Bylo to od něj velmi hezké gesto, protože jsme mohli dostat přes držku, ještě než bychom ji stihli na hale otevřít.
U vchodu nám ochranka z nepochopitelného důvodu zabavila buben i naše LCD. Tak nenazýváme fanouškovskou odrůdu drogy, ale krabici od LCD televize, v níž vozíme veškerý fanouškovský aparát. Aspoň že já jsem obdržel Peterem Gogou domluvenou novinářskou akreditaci a vydal se fotit střetnutí. Prostějovští fandové šli druhou cestou a mě zachvátil pocit, že je mohu vidět naposledy. Skandování fanoušků i přes zavřené dveře haly bylo totiž velmi hlučné. Když jsem se dostal chodbou, ve které mě kontrolovali další tři securiťáci, až do haly, uklidnil jsem se. Naši příznivci se nacházeli v opačném rohu a v jejich části tribuny je oddělovali od zbytku světa v L-formaci posazení příslušníci ochranky. Pořadatelská i bezpečnostní služba byla bezchybná a mně přinesla uklidnění, že ani zuřící dav Turků by nemusel představovat ohrožení. Bohužel však domácí dav neměl k běsnění žádný důvod. Výsledek utkání byl tak jednoznačný, že i nejkonfliktnější Turci se po zápase raději vydali do mešit, než aby si vyříkávali s hostujícími diváky, zač je toho loket.
Je těžké hodnotit Istanbul a Turecko, ještě k tomu v kontextu tří prožitých dní. Turističtí průvodci se ale nemýlí: dobrosrdečnost je v tamních lidech zakořeněná. Rozhodně si díky Turecku budu více všímat své ohleduplnosti i ochoty jak své, tak všech lidí kolem sebe. A díky Istanbulu mne v Prostějově už nikdy nerozhodí na křižovatce to, že mám před sebou čtyři auta. Istanbul je totiž dobrá léčebná kúra a do těchto lázní dopravních komplikací by mohl zajít každý netrpělivý či bezohledný řidič.
Když se člověk vrátí z Paříže, Londýna nebo Říma, je plný dojmů a může o nich mluvit spatra. Turecko je ale jiný svět, jiná kultura a zcela jiný zážitek. Dojem z tohoto místa není ani po čase menší, vrací se však člověku na mysl po doušcích a pokaždé v jiných souvislostech.“